Sobota večer
Sobota večer
Sobota večer…..koukám z okna svýho pokoje a nudim se. V televizi zase nějaká reality show, knížku žádnou nemám a v rádiu už jsem všechno slyšela nejmíň dvacetkrát….Náladu mám jak blecha na pleši.
Po hodině tupýho zírání do tmy se konečně rozhodnu. Oblíknu si to nejlepší, co mám a vyrazím do svýho oblíbenýho klubu trochu si zatancovat….U vchodu žádný problémy nemám, vyhazovači už mě znaj, jsem tam totiž pečená vařená. Dneska mi ale osud moc nepřeje. Většinou tam potkám někoho známýho, ale dneska? Nic….všichni do mě akorát strkaj, nejednou se válim po zemi a ne zrovna mojí vinou. I na záchodě je narváno, jak v protiatomovym krytu. Odcházím na čerstvý vzduch s nakopnutým palcem, naraženým loktem a mokrou sukní, jak na mě ten magor DJská vylil pivo. Už si nepřeju nic jinýho, než se dostat do postele a doufat, že zejtra to bude lepší. Jsem tak naštvaná, že skoro běžím……najednou jakoby se zpomalil čas…..stojím uprostřed přechodu na silnici a oslňuje mě zářící světlo. Pak je všude tma, cítím, jak letím na stranu a někdo křičí….
Probouzím se v bílém pokoji….kolem mě všechno pípá….naproti je prosklená zeď a za ní stojí doktor s nějakým pěkným klukem, kterýho neznám. Chci se aspoň posadit, ale sotva se pohnu, ochromí mě strašná bolest hlavy, jako bych měla skrz naskrz strčenej hřebík….Uvidí mě sestra a běží mě zatlačit zpátky na polštář. Ptám se, kde jsem, co tady dělám a hlavně PROČ tady jsem. Ta ženská je jak z jiný planety….vůbec nechápe, co jí říkám. No, ani se nedivim, když vidim tu jmenovku….Jamala….to mi stačí a začínám vyvádět a mávat na toho doktora. Nevidí mě, ale onen neznámý kluk ho se smíchem upozorní. Copak vypadám tak komicky? Hlava dvakrát větší kvůli obvazům, noha zavěšená skoro až u stropu a ještě v sádře…Jo, je to směšný….
Je mi řečeno, že mě v noci srazilo auto a ten kluk, co stojí za tím sklem a čumí na mě, jak na svatej obrázek, m odvezl do nemocnice, teda sem. Taky mi sdělili, že mám otřes mozku a zlomenou nohu. Jako bych si nevšimla…..
O pět týdnů později….
Konečně mi sundali tu sádru. jdu se pochlubit vyhazovačům v klubu, že už to můžu zase pořádně roztočit, a taky že to tak ten večer dopadne. jsem po tom flákání se s berlema plná energie a ani si nevšimnu, že jsem někomu šlápla na nohu. Vůbec by mě to nezajímalo, kdyby mě nechytil za ruku a já se na něj nepodívala – byl to ten kluk z nemocnice….
Venku před klubem je zima, dívám se do hlubokých hnědých očí a zatemňuje se mi mozek, přestávám se ovládat a když mi na zádech přistane teplá mikina, neváhám a svého „zachránce“ políbím…..
Teď už spolu půl roku hodíme a já děkuju Bohu za tu tehdejší hnusnou sobotu.
(Všechny povídky, co tady najdete, jsou jen moje vymyšlený blbosti, pokud pod tim není podepsaný někdo jiný...)
Komentáře
Přehled komentářů
to se ti ouplně hodně moc:) povedlo..bys mohla napsat knížku..kde bereš takovýhle nápady?opět mě to vtáhlo do děje,dychtivě jsem četla dál a dál,až už nebylo co číst..:(((...super,piš dál!!!!
koment
(Klárka, 27. 4. 2007 19:05)jéé, to je tak krásný, až na ty zlomeniny a otřes mozku bych to brala
nemám slov...
(Markéťkaaa:)), 19. 5. 2007 21:37)